Ryley

28. října 2018 v 17:13 | Kai
Průvodce
"S tátou zde chodíval neustále."


Věk: 23
Povolání: Číšník
Rodina/Blízcí:
Backstory:
Horoskop: Štír
Schopnosti: Nostalgie

Povaha: Ryley Campbell, na pohled zcela obyčejný, nijak významný muž, který si hledí svého. Většina z toho je tedy pravdou, to vlastně až na to, že je občas až příliš fascinován druhými, ne, že by to dával najevo. Jen mu září očka, jeho hlas je jemnější, stejně jako když si o nedělích s paní Hornovou povídá o zážitcích jejího otce, jednoho z politiků spojených států.
V situacích, kdy se chovat má, tak jak chce, je doslova sluníčkem. Vezme vás za za ruku, táhne napříč městem a ukazuje - "tu bydlela Amy Roundová, když byla ještě vdaná," pověděl by, v tuto chvíli by měl v očích kus nostalgie, nuceně by vyhlížel do prázdného okna zchátralé budovy a hledal své mladší já, které mladou ženu následovalo snad všude. Jedna z mála osob, jehož přítomnost jí nebyla překážkou, takhle se cítil vždy nejlépe, když mohl zapadnout, kdy nemusel zbytečně vyčnívat a být na očích druhých. S pozorností se ne vždy pojí sláva, on je tím dobrým příkladem, sám by vám však pověděl něco jiného.

"Musíte si všímat detailů, ignorovat vyčnívající." Teď by pravděpodobně ukázal na nápis obchůdku naproti, 'Express', hlavně tedy na písmeno -x. "Je tu od padesátých let, od desíti jsem to každé dva roky natíral," pyšnil by se, to ačkoli je značka vybledlá a stará. Své dětská léta už měl chvíli za sebou, stále však s radostí vzpomínal, přeci jen byly vzpomínky vše, co zde měl, a byť jej každá z nich bolela na různých místech, vyronil by maximálně slzu radosti. Vidí jen to dobré, zbytek zanechává ve svém stínu. Tam, kam se neobrací. Chodí vzpřímeně, usmívá se, představuje. Je jedno, zda už z toho něco víte, stačí jen poslouchat. Protože v těch detailech vážně najdete znaky, nepatrné a krásné, přesně ty, které on miluje. Takové, které může najít pouze jednou za jediný pohled s tím, že nezapomene. Protože nezapomíná, nemůže.

Jde dál, rychle jde dolů po ulici, aby se zastavil u rozcestí. "Pan Walsh tu měl stánek se sladkostmi, výhercům fotbalu je dával zadara," ušklebil by se sebejistě, bylo jisté, že vyhrávala rád. Nebo často. Obojí je správná odpověď. Fotbálek od malička hrával snad pořád, a když došlo k těm hrám v parčíku vedle, nemohl odolat. Za každou cenu vyhrával, byly to chvíle, kdy se z docela tichého kluka s tím nepříjemným přízvukem stával oblíbený člověk. Věděl, že ty kamarády na jeden zápas měl kvůli svému talentu, ale i tak je přijímal. Potřeboval to, sdílet smích a radost. To stejné, co by právě dělal teď. Nelze říct, že byl až tak osamocený, ale byly zde chvíle, kdy měl chuť se posadit na okno a prosit o kamaráda, pak zde zase byly chvíle, například ty ve škole, kdy by raději utekl domů a zůstal u toho, co měl rád. U noci.

Až by přestal s porozhlížením se okolí, zda se tedy moderní mládež také nevezme a nezajde si zahrát, rozhodne se jít dál, dá se doprava, balancuje na patníku a za každý pád se mu úsměv rozšíří. To mu šlo. A když chodil s ním zpátky, vždy by závodili, kdo se takhle dostane nejdřív domů. Pyšně by řekl, že pokaždé vyhrál. Je v něm to nutkání si vždy vzpomínat na všechno, po nějaké chvíli. Na to nejhorší i na to nejlepší. Tu by tedy končila jeho túra, u budovy Nolanů, u krásného domečku, který jakoby se mu vysmíval. Protože stále stál. Nepromluvil by, pouze by se otočil, poděkoval. A šel.
Málem by si vzpomněl… ale byly zde věci, které musel ponechat minulosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama