Nino

28. října 2018 v 17:10 | Kai
Vyprávěč
"Možná, přeci jen možná trochu vyčníval."


Věk: 26
Povolání: Žurnalista
Rodina/Blízcí:
Backstory:
Horoskop: Střelec
Schopnosti: Oddělení

Povaha: "Život je jako hra, a chyby nás učí, jak ji nehrát. Jak ji hrát? Nijak."
Jeden z mnoha dopisů by právě padal na zem, šlo by pravděpodobně o další blbý kus jeho nepodařené práce.
Ale to nevadí. On už si zvykl.
Neúspěch už bylo něco, co jej doprovázelo na každém kroku. Ať už to byla škola, či rodina, nebo jenom ten blbý pohovor - pokaždé se setkal s tím, co on nazývá svým prokletím. Jednoduše už nemá příliš velkou naději v to, že ta jeho hra se rozjede. Vidí to tak u všech, že je zde ten jediný bod, kotva, kdy se lidský život posune maximálně níž a níž. Proto stojí na místě a posmívá se hlupákům, kteří snad doufají v něco lepšího. Protože před sebou mají maximálně jeho posměch a prohru.

"Tak proč se o to snažit?"
Otázky. Těch měl odmalička dost, možná jej právě ty navedly na tuto cestu neúspěšného spisovatele a novinářské harpyje. Nikdy si nevystačil s pouhou výmluvou a jednou větou. Potřeboval slyšet vše podrobně, znát význam a původ, jak to proběhlo. Vědět všechno, být u všeho.
Stále se o to snaží.
Možná už jenom proto, že občas mu v těch očích zajiskří a něco myslí vážně. Snaha zde je, samozřejmě i byla, avšak pomalu to vidí už jen jako docela monotónní činnost, na jejímž konci čeká opět první bod - neúspěch. Ve vzácných případech se ale něco podaří, což často svádí na své nízké - ve skutečnosti občas až příliš vysoké - nároky. Jednoduše si přeje mít něco pod kontrolou, například vlastní život, který není tak planý a jednorázový, jako právě teď. Kdy je osud vepsán na papír inkoustem, nežli tužkou.

"A proč vůbec něco dělat?"
Odpověď zná. Pracuje a žije, mračí se na všechny ty lidi s úsměvy na tvářích, jako kdyby věděli, co právě dělají. Tedy většinou. Občas zde je úsměv, ne moc přirozený, víc však po něm chtít už nikdo nemůže. Spánku je zde málo, práce málo, peněz málo. Vlastně už je jen rád za tu vyšší dávku alkoholu, co si dopřává každé pátky po šichtě na tom staveništi vedle. Působí mile, snaží se. Potřebuje lidský kontakt stejně jako každý jiný, možná se jen přeci v chování lehce liší, ale stále má své sny a naděje. Přání. Tajné touhy, o kterých večer sní.
Je to až pro ně typické. Vidět, jak každý stává a opět usíná, chodí do a z práce domů, aby se vše mohlo opakovat. Aby ta práce pokračovala na další pomyslné úrovni s tím, že lidi hledají nový význam toho začarovaného kruhu. On ale ne, stereotyp byl odjakživa jeho největším nepřítelem. Takový ten zdroj jeho konstantní nevrlosti, která jej díkybohu udržuje - dle svého názoru - na zdravém procentu populace, jež si uvědomuje, jak na tom dnešní lidé jsou. Spíš bych to však přirovnal k existenciální krizi, kterou zastírá vlastním pohledem na svět. Skeptickým.

"No, nevadí. Zpátky k práci."
Na konci dne to končí stejně. Jeho nálada, která se přes den pohybovala kolem lehce vytočeného až po neutrální, by byla právě docela vyčerpaná. Vzdal by své každodenní marné pokusy o to, aby se nějak změnil, což je mimochodem nemožné už jen z toho důvodu, jak tvrdohlavý člověk to je, a odkráčel zpět do svého kouta. Do toho malého bytu, který je jako připomínkou toho, že opět nic neudělal. Stále je to ten stejný naivní člověk se zakalenou myslí, která čeká na očištění. Stále stojí na tom samém místě a bojí se pohnout, té hloubky pod ním. Odmítá se k tomu vracet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama