Říjen 2018

Ryley

28. října 2018 v 17:13 | Kai
Průvodce
"S tátou zde chodíval neustále."


Věk: 23
Povolání: Číšník
Rodina/Blízcí:
Backstory:
Horoskop: Štír
Schopnosti: Nostalgie

Povaha: Ryley Campbell, na pohled zcela obyčejný, nijak významný muž, který si hledí svého. Většina z toho je tedy pravdou, to vlastně až na to, že je občas až příliš fascinován druhými, ne, že by to dával najevo. Jen mu září očka, jeho hlas je jemnější, stejně jako když si o nedělích s paní Hornovou povídá o zážitcích jejího otce, jednoho z politiků spojených států.
V situacích, kdy se chovat má, tak jak chce, je doslova sluníčkem. Vezme vás za za ruku, táhne napříč městem a ukazuje - "tu bydlela Amy Roundová, když byla ještě vdaná," pověděl by, v tuto chvíli by měl v očích kus nostalgie, nuceně by vyhlížel do prázdného okna zchátralé budovy a hledal své mladší já, které mladou ženu následovalo snad všude. Jedna z mála osob, jehož přítomnost jí nebyla překážkou, takhle se cítil vždy nejlépe, když mohl zapadnout, kdy nemusel zbytečně vyčnívat a být na očích druhých. S pozorností se ne vždy pojí sláva, on je tím dobrým příkladem, sám by vám však pověděl něco jiného.

"Musíte si všímat detailů, ignorovat vyčnívající." Teď by pravděpodobně ukázal na nápis obchůdku naproti, 'Express', hlavně tedy na písmeno -x. "Je tu od padesátých let, od desíti jsem to každé dva roky natíral," pyšnil by se, to ačkoli je značka vybledlá a stará. Své dětská léta už měl chvíli za sebou, stále však s radostí vzpomínal, přeci jen byly vzpomínky vše, co zde měl, a byť jej každá z nich bolela na různých místech, vyronil by maximálně slzu radosti. Vidí jen to dobré, zbytek zanechává ve svém stínu. Tam, kam se neobrací. Chodí vzpřímeně, usmívá se, představuje. Je jedno, zda už z toho něco víte, stačí jen poslouchat. Protože v těch detailech vážně najdete znaky, nepatrné a krásné, přesně ty, které on miluje. Takové, které může najít pouze jednou za jediný pohled s tím, že nezapomene. Protože nezapomíná, nemůže.

Jde dál, rychle jde dolů po ulici, aby se zastavil u rozcestí. "Pan Walsh tu měl stánek se sladkostmi, výhercům fotbalu je dával zadara," ušklebil by se sebejistě, bylo jisté, že vyhrávala rád. Nebo často. Obojí je správná odpověď. Fotbálek od malička hrával snad pořád, a když došlo k těm hrám v parčíku vedle, nemohl odolat. Za každou cenu vyhrával, byly to chvíle, kdy se z docela tichého kluka s tím nepříjemným přízvukem stával oblíbený člověk. Věděl, že ty kamarády na jeden zápas měl kvůli svému talentu, ale i tak je přijímal. Potřeboval to, sdílet smích a radost. To stejné, co by právě dělal teď. Nelze říct, že byl až tak osamocený, ale byly zde chvíle, kdy měl chuť se posadit na okno a prosit o kamaráda, pak zde zase byly chvíle, například ty ve škole, kdy by raději utekl domů a zůstal u toho, co měl rád. U noci.

Až by přestal s porozhlížením se okolí, zda se tedy moderní mládež také nevezme a nezajde si zahrát, rozhodne se jít dál, dá se doprava, balancuje na patníku a za každý pád se mu úsměv rozšíří. To mu šlo. A když chodil s ním zpátky, vždy by závodili, kdo se takhle dostane nejdřív domů. Pyšně by řekl, že pokaždé vyhrál. Je v něm to nutkání si vždy vzpomínat na všechno, po nějaké chvíli. Na to nejhorší i na to nejlepší. Tu by tedy končila jeho túra, u budovy Nolanů, u krásného domečku, který jakoby se mu vysmíval. Protože stále stál. Nepromluvil by, pouze by se otočil, poděkoval. A šel.
Málem by si vzpomněl… ale byly zde věci, které musel ponechat minulosti.

Nino

28. října 2018 v 17:10 | Kai
Vyprávěč
"Možná, přeci jen možná trochu vyčníval."


Věk: 26
Povolání: Žurnalista
Rodina/Blízcí:
Backstory:
Horoskop: Střelec
Schopnosti: Oddělení

Povaha: "Život je jako hra, a chyby nás učí, jak ji nehrát. Jak ji hrát? Nijak."
Jeden z mnoha dopisů by právě padal na zem, šlo by pravděpodobně o další blbý kus jeho nepodařené práce.
Ale to nevadí. On už si zvykl.
Neúspěch už bylo něco, co jej doprovázelo na každém kroku. Ať už to byla škola, či rodina, nebo jenom ten blbý pohovor - pokaždé se setkal s tím, co on nazývá svým prokletím. Jednoduše už nemá příliš velkou naději v to, že ta jeho hra se rozjede. Vidí to tak u všech, že je zde ten jediný bod, kotva, kdy se lidský život posune maximálně níž a níž. Proto stojí na místě a posmívá se hlupákům, kteří snad doufají v něco lepšího. Protože před sebou mají maximálně jeho posměch a prohru.

"Tak proč se o to snažit?"
Otázky. Těch měl odmalička dost, možná jej právě ty navedly na tuto cestu neúspěšného spisovatele a novinářské harpyje. Nikdy si nevystačil s pouhou výmluvou a jednou větou. Potřeboval slyšet vše podrobně, znát význam a původ, jak to proběhlo. Vědět všechno, být u všeho.
Stále se o to snaží.
Možná už jenom proto, že občas mu v těch očích zajiskří a něco myslí vážně. Snaha zde je, samozřejmě i byla, avšak pomalu to vidí už jen jako docela monotónní činnost, na jejímž konci čeká opět první bod - neúspěch. Ve vzácných případech se ale něco podaří, což často svádí na své nízké - ve skutečnosti občas až příliš vysoké - nároky. Jednoduše si přeje mít něco pod kontrolou, například vlastní život, který není tak planý a jednorázový, jako právě teď. Kdy je osud vepsán na papír inkoustem, nežli tužkou.

"A proč vůbec něco dělat?"
Odpověď zná. Pracuje a žije, mračí se na všechny ty lidi s úsměvy na tvářích, jako kdyby věděli, co právě dělají. Tedy většinou. Občas zde je úsměv, ne moc přirozený, víc však po něm chtít už nikdo nemůže. Spánku je zde málo, práce málo, peněz málo. Vlastně už je jen rád za tu vyšší dávku alkoholu, co si dopřává každé pátky po šichtě na tom staveništi vedle. Působí mile, snaží se. Potřebuje lidský kontakt stejně jako každý jiný, možná se jen přeci v chování lehce liší, ale stále má své sny a naděje. Přání. Tajné touhy, o kterých večer sní.
Je to až pro ně typické. Vidět, jak každý stává a opět usíná, chodí do a z práce domů, aby se vše mohlo opakovat. Aby ta práce pokračovala na další pomyslné úrovni s tím, že lidi hledají nový význam toho začarovaného kruhu. On ale ne, stereotyp byl odjakživa jeho největším nepřítelem. Takový ten zdroj jeho konstantní nevrlosti, která jej díkybohu udržuje - dle svého názoru - na zdravém procentu populace, jež si uvědomuje, jak na tom dnešní lidé jsou. Spíš bych to však přirovnal k existenciální krizi, kterou zastírá vlastním pohledem na svět. Skeptickým.

"No, nevadí. Zpátky k práci."
Na konci dne to končí stejně. Jeho nálada, která se přes den pohybovala kolem lehce vytočeného až po neutrální, by byla právě docela vyčerpaná. Vzdal by své každodenní marné pokusy o to, aby se nějak změnil, což je mimochodem nemožné už jen z toho důvodu, jak tvrdohlavý člověk to je, a odkráčel zpět do svého kouta. Do toho malého bytu, který je jako připomínkou toho, že opět nic neudělal. Stále je to ten stejný naivní člověk se zakalenou myslí, která čeká na očištění. Stále stojí na tom samém místě a bojí se pohnout, té hloubky pod ním. Odmítá se k tomu vracet.