Prolog

22. srpna 2018 v 15:01 | Kai
Když vcházel do toho podniku, očekával něco extra. A taky se toho dočkal. Velká budova, snad dvě patra do výšky s parkovištěm jako promenádou aut nejrůznějších značek a barev. Jednou si hodlal nějaké takové pořídit, jezdit v něm a usmívat se na ty dámy, které by se mu roztekly před dveřmi. Byl to ale přiblblý sen jednoho z mnoha mužů v obnošené bílé košili, kterou marně snažil dvakrát po sobě prát, aby vypadala jako nová. Aby on vypadal jako nový. Přeci jen zde byla šance, že by se červeného autíčka jednou dočkal, to tedy kdyby dostal tu práci a inzerce na náhodné internetové stránce nelhala. čtyři sta dolarů za pouhý týden za barem, to už bylo něco, co by přitáhlo i ty nejpitomější, nejstydlivější a snad i nejošklivější lidi ve městě, lidi jako on.

Vcházel s tou myšlenkou na peníze a všechno, co by si mohl dovolit, ten nový byt s třemi pokoji někde v centru města, kde nemusel každou noc poslouchat opilce z hospůdky naproti. Narychlo se upravil, natáhl si na sebe pořádně ty šedé džíny, jediné čisté a snad i nejslušnější v jeho šatníku, pročísl si rukou kaštanové vlasy v naději, že je konečně bude schopen uklidit na jednu stranu, a usmál se. Příšerně. K té tvářičce úsměv neseděl, to šlo poznat podle výrazu toho barmana, který už teď vyhlížel svého možného parťáka. Ten pohled ho zaujal ihned. Nepatrné nakouknutí do davu, zatímco se vybavoval s jedním mužem u pultu. Byli zde tři, mohl to lehce poznat podle toho, že dva další byli v luxusním saku nějaké exkluzivní značky, úsměv k nim překvapivě seděl a dělal z nich něco nepřehlédnutelného. Jeho sen o káře a novém domě se náhle rozplynul jako kouř z cigarety, kterým právě prošel. Musel si odkašlat, připomínalo mu to starý časy u strýce Johna, jehož ústa se stávala pomalu komínem. Dojem, jasně, musel si zachovat ten dojem. Pousmál se na nejbližší osobu, ženu, měla tak třicet a právě mířila- nevěděl, kam mířila, ale pokusil se. Bohužel se její tvář ohavně zkroutila a raději odcupitala dál.

Velký to podnik. Nevěděl, co bylo na tom tak zajímavého, byl zde bar, velký bar s pódiem v rohu, momentálně prázdný, v další části zde byly herní automaty, jednoduše by se to dalo brát spíše jako kasino. Bylo to však stále v názvu, "Bar Gemini". Osobně by to pojmenoval víc, víc cool, aby to sedělo s tím, co se zde odehrávalo. Všechno. Každý, kdo projížděl, ať už to bylo ve vedlejším městě, musel přijet a podívat se. Utratit několik set dolarů za tuto krásu. Bílý a moderní interiér, který se nijak nelišil od zevnějšku. Měl pocit, že i ty uklízečky mají větší plat, než míval on, přeci jen byly ty kachle podobné mramoru, nebo pravděpodobně mramorové, čisté a lesknoucí se. Takové, jaké si může představit jen ve filmech. Pomalu se nesl tím barem, následoval dvojici, která se již navzájem představovala. Zastavil až vedle nich, přímo u temně zbarveného baru s tím chlápkem, který už teď o něj ztratil zájem. Stejně nechutně si prohlížel ty dva vedle něj, zatím jen mlčky. Měl šanci si jej prohlídnout a uvědomit si, že mu připomíná strýčka Johna více než kdy kdo. Měl podobné vlasy jako on sám, neposlušné, na rozdíl od těch jeho ale byly tmavší. Pak tu byla nepatrná jizva, přímo na kraji pravého oka. Díky ní vypadal o něco temněji, mohl to být voják, a právě třeba prožíval nějaké své potlačené vzpomínky z bojiště. Nebo na ně hodlal plivnout.

"Dobrý-," snažil se pozdravit jeden z těch dvou dalších, blonďatý a o něco mladší než jeho hnědovlasý kumpán, kterému snad táhlo přes čtyřicet, on zde byl však stále nejmladší. Pár týdnů zpátky slavil pizzou své dvacáté páté narozeniny. Ale stále byl dost stydlivý na to, aby někoho pozdravil. Možná to byla výhoda, protože slova barmana, Luxe, což měl na štítku, nebyla nijak příjemná.

"Ty běž domů," mávl rukou na blonďáka, pak se otočil na něj. S ještě horším pohledem na tváři. "Ty si sedni tam, zvedneš se a nemáš prdel," ukázal na pár stoliček za pultem.

Bylo těžké něco říci, proto pouze přikývl a pomalu se dal do pohybu kolem baru a tiše odposlouchával, co chce říci poslednímu. Musel si přiznat, že jeho hlas naháněl hrůzu. Byl obvyklý, tak obvyklý a hrubý, společně tím pohledem by však dokázal prolomit i skálu.

"Jestli se tu ještě vrátíš, narvu ti..." To mu stačilo k tomu odposlouchávání. Když se otáčel, aby se mohl dostat přes dvířka a za bar, uviděl výrazy obou mužů. Ani jeden nevypadal docela šťastně, musel se zastavit, přirozeně to chtěl vidět. Možná by se po něm starší muž v saku vrhl a poničil si značkové oblečení, které mělo cenu celého jeho šatníku. Nestalo se. Odfrkl si, něco pošeptal, ne zjevně něco milého, otočil se na podpatku a odkráčel si pryč. Až teď si uvědomil, že stolička je pár metrů od něj a naštvaný barman na něj civí. Nebo vlastně on civěl na něj.

"Nečum na mě, nejseš můj typ."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama