Aries

22. srpna 2018 v 18:14 | Kai
"Hej, Cassie," ozval se hlas staršího muže naproti. Právě si řekl, že se posadí na stoličku a sám si vezme skleničku rumu, ačkoliv měl právě obsluhovat všechny hosty okolo. Bylo jich tedy pár, ale stále se mohl zúčastnit, pomoct mu a přestat mu říkat Cassie. Byl to Castor, jednoduše to měl na tom plastovém štítku tučným černým písmem. Muži, Luxovi, se zamlouvalo mu říkat zdrobnělinou. Jako holce. Zpočátku jej to iritovalo, ale časem svou snahu o nápravu musel vzdát. Byl jen rád, že spolu celkem vycházeli, on nedělal chyby a neotravoval ho, když nebylo potřeba, a nazpátek měl dobrou pověst u šéfa. Ty peníze se za těch několik měsíců docela hodily, byl přeci jen blíže k té zbrusu nové káře.

"Jo?" vyprskl ihned, málem strhl krásnou výlohu alkoholu, když se zběsile otáčel. Výraz druhého muže nevypadal dvakrát nadšený, když viděl jeho reakci. Mlčky se modlil.

"Tam Gal má žízeň, běž mu něco nalít," protočil očima a ukázal na muže, vlastně ani ukazovat nemusel. Znal jej moc dobře. Bylo těžké si jej nevšimnout, přeci jen vynikal v baru všech těch pěkně oblečených lidí, seděl vzadu, poblíž prázdného pódia. Sám u stolu pro dva. Navlečen byl v docela obnošeném kabátě, neobtěžoval si jej sundat. Vlasy měl do bíla, neupravené, úplně stejně jako to strniště, které mu obsazovalo tvář. Měl právo takhle vypadat, tak smutně a tajně. Každý to o něm musel vědět, vlastně spíše každý barman. Byla to ta výhoda, sedět u skleničky a povídat si s lidmi, slyšet příběhy a pomalu je skládat do sebe. On byl vlastním příběhem, kterým se nemohl pyšnit.

Pouze přikývl. Nic víc nepotřeboval, vzal tu levnou láhev whisky, dvě skleničky a šel ke svému zákazníkovi. Nikdo jiný tu už nebyl, většina lidí zde byla denními návštěvníky a poznala hlavního barmana. Toho Luxe, který byl před nimi jako ježíš. Osobně mu přišel docela chladný, vlastně to by bylo vše k té povaze. Chladný a arogantní, občas se ale našla kapka milosti. Prošel uličkou stolků, zamával na nějaké známé, které si dokázal za tři měsíce vytvořit, pak si jen přisedl k muži. Byl překvapen, jeho výraz byl zprvu uvolněný, když jej spatřil, pak se opět schoulil k mračení.
"Nechci to," mávl rukou, snad doufal, že jej tím vyžene. Neměl v plánu brzo odcházet.

"Na účet podniku," ušklebil se na něj, tak ho to učil Lux - první tři sklenky na účet podniku, zbytek z peněženky a máš všechno, co chceš vědět. Musel se usadit pohodlně, přeci jen zde byla šance, že by u něj strávil pár minut, na té kovové židli s koženým podsedákem, který byl příjemnější než jeho vlastní postel. Na skleněný stůl položil láhev, přímo doprostřed, ke každému z nich také i sklenici. Nehodlal pít, možná si pouze nalít. Jen potřeboval být kamarádský.

"Peníze mám," zamumlal tichým tónem, jeho zrak náhle dopadl na něj. Na pouhou setinu, pak se opět obrátil k prohlížení okolí. Nebýval tu často, měl raději menší bary, tam, kde jej neznali. Kdo by to také chtěl. Chodit někam, kam jej každý pohled bude soudit. Ty peníze neměl vydělané vlastním potem a s největší pravděpodobností patřily nějakému chudákovi z ulic, který se na něčem musel sjet. To ho Lux taky učil. Že nic tu není příjemný a nikdo není čistý - a jestli chce zapadnout, bude tak muset i jednat. Informace byly cenné, každý by dal cokoliv za to, aby dostal na kolena svého úhlavního nepřátele. A Gemini se ujistilo, že je dostane. Ať už v tom baru prvního patra, nebo klub v druhém. Každá žena, která zde tančila, každý muž, který sloužil, jednoduše všichni byli naučeni k tomu, aby mluvili. Proto si ho Lux vybral, byl mladý, chudý a docela i slušný, přesně pro některé typy osob.

"Tak proč ne?" Začal už nalívat, bylo docela pozdě, aby odmítl. To si i uvědomil, když se sklenice Gal ihned chopil. Potřeboval to, měl to v očích, potřeboval pryč, utéct. Alkohol ušel, nic jiného přeci neměl. Všichni věděli, že v tom nejel, možná by vám pár gramů prodal, ale sám si to nikdy nezkusil. Někde vevnitř byl docela slušný a čistý, ale to, co pokračovalo, byla jen zrůda. Taková ta zrůda, která vám zničí všechno, co máte jen pro své potěšení.

"Řekni svejmu Luxovi, že nic neceknu," odkašlal si, rukou se teď opíral o stůl. Ty rukavice jej bily do očí, přesně jak se říkalo. Kožené rukavice, stejně černé jako zbytek. Na chvíli musel přemýšlet nad tím, jestli to je vážně pravda. Musela být. Na krku měl to pěkné znaménko. Beran. Znamení Berana. Titěrné, ale všiml si toho, kdo by také ne. Většina těch lidí tu jedno měla a nejraději o tom nemluvila. Postavil se, z kapsy svých otrhaných džín vytáhl peněženku, na stole přistála padesátka.
"Blíženci to maj nejlehčí." Chopil se láhve a pomalu odcupital pryč, jednu ruku měl v kapse, tou druhou si držel své pití. S úsměvem na tváři si kráčel dál, to už možná jen proto, že se těšil na ten alkohol. Těšil se na to, až zmizí ta bolest, která jej trápí.

Rozhodl se další chvíli zůstat. Potřeboval přemýšlet, tak nějak si přiřazoval celý příběh k téhle osobě. Jediné. Nepřipadal mu na to, přeci jen to nebyl příběh nijak překrásný a neměl dobrý konec. Ostatně to nemá skoro žádný z těch příběhů poblíž.

Prý vyrůstal v docela nepříjemné společnosti. Táta byl dealer, odtud to všechno měl, máma byla chuděrou, která se dostala do špatné společnosti. Tak mu to říkala stará Pam, otravná ženská, s kterou jednou za týden měl skleničku. On jí dával alkohol, ona jemu informace. Znala Gala moc dobře, vyrůstala s ním bok po boku, v tom stejném starém baráku na kraji města. Kingsbridge, každý by si myslel, že to bude pěkné město. Nebylo. V mnohých ohledech nebylo, to zjistil docela nedávno - a musel přikývnout. Pod Gemini měl ochranu od všeho, co se odehrávalo venku. Peníze, ochrana, jídlo, více už nemohl chtít.

Gal zůstal u otce, když jeho matka zmizela. Nikdo nevěděl pořádně kam, jednoduše se už nevrátila, nechala za sebou všechny věci a prostě zmizela, pravděpodobně stále někde žije. Nemocná. Byli to blíženci, ona a její otec, tak to říkala Pam. Obdivoval její matku, odejít od druhého. Chtělo to odvahu.

Pamela toho už více říct nemohla, za prvé jí došel alkohol a za druhé už byla pryč. Její matka si v té době našla toho strašně bohatého muže a společně se přestěhovali do centra města. Gal byl minulostí, ona se začala věnovat své kariéře vládkyní světa a nejlepší prodavačky značkových kozaček. Byla tu ale Jenny, chodívala s ním do třídy, občas zašla do baru s tím, že hledá práci. Vždy jí nabídl skleničku a řekl docela jasnou věc - není dobrý pracovat v Gemini jako ženská. Hlavně ne jako taková slušná žena, která by se svou povahou a myslí mohla dostat daleko. Vždy spolu mluvili několik minut, než by se otočila na podpatku s tím, že se snad někdy zase ukáže. Teď už to byla spíš známá, která občas zašla na skleničku. Jeho školní léta nebyla dobrá. Chyběl, občas na chvíli zmizel, pak se objevil. Kolem posledního ročníku přestal chodit úplně. Nemusela mu být blízká, aby věděla, co zažívá. Nosil to na tváři, ten kamenný výraz, za kterým se skrývá něco. Emoce. Byl učen, aby to skrýval, aby bojoval. Stačilo vždy jen jedno slovo, jedna nadávka, aby se strhla bitka. To bylo jeho dětství. Záškoláctví a rvačky.

Dále je tam mezera. Jediný, kdo mohl mluvit, byl jeho otec a starý Fred, který si každé pátky chodil pro balíček. Jednou přišel, hledal Gala, odchytil si jej Lux a vytáhl z něj pár pěkných slov. Ke konci už to byl Gal, jel v tom docela brzo. Prvně jen tráva, pak už něco silnějšího, a když chytili jeho otce, dokázal to vše svést na něj.

Žil klidný život, to říkala Anna, jeho bývalá, kterou stále občas potká. Sedí na ulici a vyhlíží klienty, občas přijde na drink, když jí zbude nějaký dolar. Chodil ve stopách svého otce, našel si přítelkyni, dělal špinavé práce jen pro ni. Žili v tom starém bytě, který dříve patříval jeho rodičům, žili spokojeně. Docela. To bylo ještě před tím, než objevil alkohol, Gemini. Chodíval sem často, v dobách, kdy zde barmana dělal starý dobrý Theo, kterého později nahradil Lux. Je to jeho soused, a když se zastihnou, musí společně vyjít na balkón a trochu si popovídat, hlavně si ale zakouřit. Ukázal na tu budovu v dálce, cigaretu chopil mezi prsty a naklonil se blíže.
"Tam bydlel, ještě než to všechno shořelo."

Nedokázal ovládat svůj vztek, bylo to v noci. Vždy se vracel domů na mol, rozbil pár sklenic, trochu si zařval po své dívce. Občas uhodil, občas odešel strávit noc někam jinam. Tentokrát se ale bránila. Kopala a řvala, snažila se zavolat policii. A on byl vyděšený, tak moc vyděšený a naštvaný, že to udělal. Celý blbý byt skončil v plamenech. Takhle se s Theem seznámili. Byl na tom blbém balkóně, opět kouřil, když k tomu náhle došlo. Byl mezi prvními, kdo přiběhl, jediný beran, který věděl, co udělat. Nakonec to byl on, kdo ho zastavil. Vytáhl z toho hořícího bytu. Ale ona už byla pryč. Nechtěl o tom mluvit. Bylo vidět, že jej ta vzpomínka trápí. Vidět mrtvé a ohořelé tělo nevinné dívky. Možná proto mu zůstal nablízku, aby jej příště zastavil. Proto má také ty rukavice. Nedovolí mu to udělat znovu.

Možná proto měl ten výraz, proto obhlížel to pódium. Vždy si přála být tanečnicí a tančit jen pro něj.
 

Prolog

22. srpna 2018 v 15:01 | Kai
Když vcházel do toho podniku, očekával něco extra. A taky se toho dočkal. Velká budova, snad dvě patra do výšky s parkovištěm jako promenádou aut nejrůznějších značek a barev. Jednou si hodlal nějaké takové pořídit, jezdit v něm a usmívat se na ty dámy, které by se mu roztekly před dveřmi. Byl to ale přiblblý sen jednoho z mnoha mužů v obnošené bílé košili, kterou marně snažil dvakrát po sobě prát, aby vypadala jako nová. Aby on vypadal jako nový. Přeci jen zde byla šance, že by se červeného autíčka jednou dočkal, to tedy kdyby dostal tu práci a inzerce na náhodné internetové stránce nelhala. čtyři sta dolarů za pouhý týden za barem, to už bylo něco, co by přitáhlo i ty nejpitomější, nejstydlivější a snad i nejošklivější lidi ve městě, lidi jako on.

Vcházel s tou myšlenkou na peníze a všechno, co by si mohl dovolit, ten nový byt s třemi pokoji někde v centru města, kde nemusel každou noc poslouchat opilce z hospůdky naproti. Narychlo se upravil, natáhl si na sebe pořádně ty šedé džíny, jediné čisté a snad i nejslušnější v jeho šatníku, pročísl si rukou kaštanové vlasy v naději, že je konečně bude schopen uklidit na jednu stranu, a usmál se. Příšerně. K té tvářičce úsměv neseděl, to šlo poznat podle výrazu toho barmana, který už teď vyhlížel svého možného parťáka. Ten pohled ho zaujal ihned. Nepatrné nakouknutí do davu, zatímco se vybavoval s jedním mužem u pultu. Byli zde tři, mohl to lehce poznat podle toho, že dva další byli v luxusním saku nějaké exkluzivní značky, úsměv k nim překvapivě seděl a dělal z nich něco nepřehlédnutelného. Jeho sen o káře a novém domě se náhle rozplynul jako kouř z cigarety, kterým právě prošel. Musel si odkašlat, připomínalo mu to starý časy u strýce Johna, jehož ústa se stávala pomalu komínem. Dojem, jasně, musel si zachovat ten dojem. Pousmál se na nejbližší osobu, ženu, měla tak třicet a právě mířila- nevěděl, kam mířila, ale pokusil se. Bohužel se její tvář ohavně zkroutila a raději odcupitala dál.

Velký to podnik. Nevěděl, co bylo na tom tak zajímavého, byl zde bar, velký bar s pódiem v rohu, momentálně prázdný, v další části zde byly herní automaty, jednoduše by se to dalo brát spíše jako kasino. Bylo to však stále v názvu, "Bar Gemini". Osobně by to pojmenoval víc, víc cool, aby to sedělo s tím, co se zde odehrávalo. Všechno. Každý, kdo projížděl, ať už to bylo ve vedlejším městě, musel přijet a podívat se. Utratit několik set dolarů za tuto krásu. Bílý a moderní interiér, který se nijak nelišil od zevnějšku. Měl pocit, že i ty uklízečky mají větší plat, než míval on, přeci jen byly ty kachle podobné mramoru, nebo pravděpodobně mramorové, čisté a lesknoucí se. Takové, jaké si může představit jen ve filmech. Pomalu se nesl tím barem, následoval dvojici, která se již navzájem představovala. Zastavil až vedle nich, přímo u temně zbarveného baru s tím chlápkem, který už teď o něj ztratil zájem. Stejně nechutně si prohlížel ty dva vedle něj, zatím jen mlčky. Měl šanci si jej prohlídnout a uvědomit si, že mu připomíná strýčka Johna více než kdy kdo. Měl podobné vlasy jako on sám, neposlušné, na rozdíl od těch jeho ale byly tmavší. Pak tu byla nepatrná jizva, přímo na kraji pravého oka. Díky ní vypadal o něco temněji, mohl to být voják, a právě třeba prožíval nějaké své potlačené vzpomínky z bojiště. Nebo na ně hodlal plivnout.

"Dobrý-," snažil se pozdravit jeden z těch dvou dalších, blonďatý a o něco mladší než jeho hnědovlasý kumpán, kterému snad táhlo přes čtyřicet, on zde byl však stále nejmladší. Pár týdnů zpátky slavil pizzou své dvacáté páté narozeniny. Ale stále byl dost stydlivý na to, aby někoho pozdravil. Možná to byla výhoda, protože slova barmana, Luxe, což měl na štítku, nebyla nijak příjemná.

"Ty běž domů," mávl rukou na blonďáka, pak se otočil na něj. S ještě horším pohledem na tváři. "Ty si sedni tam, zvedneš se a nemáš prdel," ukázal na pár stoliček za pultem.

Bylo těžké něco říci, proto pouze přikývl a pomalu se dal do pohybu kolem baru a tiše odposlouchával, co chce říci poslednímu. Musel si přiznat, že jeho hlas naháněl hrůzu. Byl obvyklý, tak obvyklý a hrubý, společně tím pohledem by však dokázal prolomit i skálu.

"Jestli se tu ještě vrátíš, narvu ti..." To mu stačilo k tomu odposlouchávání. Když se otáčel, aby se mohl dostat přes dvířka a za bar, uviděl výrazy obou mužů. Ani jeden nevypadal docela šťastně, musel se zastavit, přirozeně to chtěl vidět. Možná by se po něm starší muž v saku vrhl a poničil si značkové oblečení, které mělo cenu celého jeho šatníku. Nestalo se. Odfrkl si, něco pošeptal, ne zjevně něco milého, otočil se na podpatku a odkráčel si pryč. Až teď si uvědomil, že stolička je pár metrů od něj a naštvaný barman na něj civí. Nebo vlastně on civěl na něj.

"Nečum na mě, nejseš můj typ."

Gemini

22. srpna 2018 v 14:50 | Kai

Nezáleží na tom, co zde hledáte, ať už to jsou slabiny vašich nepřátel, nebo skrytá tajemství světa, najdete to. Bar Gemini se ujistí, že najdete všechny informace, které potřebujete.



Kam dál

Reklama