Ryley

28. října 2018 v 17:13 | Kai
Průvodce
"S tátou zde chodíval neustále."


Věk: 23
Povolání: Číšník
Rodina/Blízcí:
Backstory:
Horoskop: Štír
Schopnosti: Nostalgie

Povaha: Ryley Campbell, na pohled zcela obyčejný, nijak významný muž, který si hledí svého. Většina z toho je tedy pravdou, to vlastně až na to, že je občas až příliš fascinován druhými, ne, že by to dával najevo. Jen mu září očka, jeho hlas je jemnější, stejně jako když si o nedělích s paní Hornovou povídá o zážitcích jejího otce, jednoho z politiků spojených států.
V situacích, kdy se chovat má, tak jak chce, je doslova sluníčkem. Vezme vás za za ruku, táhne napříč městem a ukazuje - "tu bydlela Amy Roundová, když byla ještě vdaná," pověděl by, v tuto chvíli by měl v očích kus nostalgie, nuceně by vyhlížel do prázdného okna zchátralé budovy a hledal své mladší já, které mladou ženu následovalo snad všude. Jedna z mála osob, jehož přítomnost jí nebyla překážkou, takhle se cítil vždy nejlépe, když mohl zapadnout, kdy nemusel zbytečně vyčnívat a být na očích druhých. S pozorností se ne vždy pojí sláva, on je tím dobrým příkladem, sám by vám však pověděl něco jiného.

"Musíte si všímat detailů, ignorovat vyčnívající." Teď by pravděpodobně ukázal na nápis obchůdku naproti, 'Express', hlavně tedy na písmeno -x. "Je tu od padesátých let, od desíti jsem to každé dva roky natíral," pyšnil by se, to ačkoli je značka vybledlá a stará. Své dětská léta už měl chvíli za sebou, stále však s radostí vzpomínal, přeci jen byly vzpomínky vše, co zde měl, a byť jej každá z nich bolela na různých místech, vyronil by maximálně slzu radosti. Vidí jen to dobré, zbytek zanechává ve svém stínu. Tam, kam se neobrací. Chodí vzpřímeně, usmívá se, představuje. Je jedno, zda už z toho něco víte, stačí jen poslouchat. Protože v těch detailech vážně najdete znaky, nepatrné a krásné, přesně ty, které on miluje. Takové, které může najít pouze jednou za jediný pohled s tím, že nezapomene. Protože nezapomíná, nemůže.

Jde dál, rychle jde dolů po ulici, aby se zastavil u rozcestí. "Pan Walsh tu měl stánek se sladkostmi, výhercům fotbalu je dával zadara," ušklebil by se sebejistě, bylo jisté, že vyhrávala rád. Nebo často. Obojí je správná odpověď. Fotbálek od malička hrával snad pořád, a když došlo k těm hrám v parčíku vedle, nemohl odolat. Za každou cenu vyhrával, byly to chvíle, kdy se z docela tichého kluka s tím nepříjemným přízvukem stával oblíbený člověk. Věděl, že ty kamarády na jeden zápas měl kvůli svému talentu, ale i tak je přijímal. Potřeboval to, sdílet smích a radost. To stejné, co by právě dělal teď. Nelze říct, že byl až tak osamocený, ale byly zde chvíle, kdy měl chuť se posadit na okno a prosit o kamaráda, pak zde zase byly chvíle, například ty ve škole, kdy by raději utekl domů a zůstal u toho, co měl rád. U noci.

Až by přestal s porozhlížením se okolí, zda se tedy moderní mládež také nevezme a nezajde si zahrát, rozhodne se jít dál, dá se doprava, balancuje na patníku a za každý pád se mu úsměv rozšíří. To mu šlo. A když chodil s ním zpátky, vždy by závodili, kdo se takhle dostane nejdřív domů. Pyšně by řekl, že pokaždé vyhrál. Je v něm to nutkání si vždy vzpomínat na všechno, po nějaké chvíli. Na to nejhorší i na to nejlepší. Tu by tedy končila jeho túra, u budovy Nolanů, u krásného domečku, který jakoby se mu vysmíval. Protože stále stál. Nepromluvil by, pouze by se otočil, poděkoval. A šel.
Málem by si vzpomněl… ale byly zde věci, které musel ponechat minulosti.
 

Nino

28. října 2018 v 17:10 | Kai
Vyprávěč
"Možná, přeci jen možná trochu vyčníval."


Věk: 26
Povolání: Žurnalista
Rodina/Blízcí:
Backstory:
Horoskop: Střelec
Schopnosti: Oddělení

Povaha: "Život je jako hra, a chyby nás učí, jak ji nehrát. Jak ji hrát? Nijak."
Jeden z mnoha dopisů by právě padal na zem, šlo by pravděpodobně o další blbý kus jeho nepodařené práce.
Ale to nevadí. On už si zvykl.
Neúspěch už bylo něco, co jej doprovázelo na každém kroku. Ať už to byla škola, či rodina, nebo jenom ten blbý pohovor - pokaždé se setkal s tím, co on nazývá svým prokletím. Jednoduše už nemá příliš velkou naději v to, že ta jeho hra se rozjede. Vidí to tak u všech, že je zde ten jediný bod, kotva, kdy se lidský život posune maximálně níž a níž. Proto stojí na místě a posmívá se hlupákům, kteří snad doufají v něco lepšího. Protože před sebou mají maximálně jeho posměch a prohru.

"Tak proč se o to snažit?"
Otázky. Těch měl odmalička dost, možná jej právě ty navedly na tuto cestu neúspěšného spisovatele a novinářské harpyje. Nikdy si nevystačil s pouhou výmluvou a jednou větou. Potřeboval slyšet vše podrobně, znát význam a původ, jak to proběhlo. Vědět všechno, být u všeho.
Stále se o to snaží.
Možná už jenom proto, že občas mu v těch očích zajiskří a něco myslí vážně. Snaha zde je, samozřejmě i byla, avšak pomalu to vidí už jen jako docela monotónní činnost, na jejímž konci čeká opět první bod - neúspěch. Ve vzácných případech se ale něco podaří, což často svádí na své nízké - ve skutečnosti občas až příliš vysoké - nároky. Jednoduše si přeje mít něco pod kontrolou, například vlastní život, který není tak planý a jednorázový, jako právě teď. Kdy je osud vepsán na papír inkoustem, nežli tužkou.

"A proč vůbec něco dělat?"
Odpověď zná. Pracuje a žije, mračí se na všechny ty lidi s úsměvy na tvářích, jako kdyby věděli, co právě dělají. Tedy většinou. Občas zde je úsměv, ne moc přirozený, víc však po něm chtít už nikdo nemůže. Spánku je zde málo, práce málo, peněz málo. Vlastně už je jen rád za tu vyšší dávku alkoholu, co si dopřává každé pátky po šichtě na tom staveništi vedle. Působí mile, snaží se. Potřebuje lidský kontakt stejně jako každý jiný, možná se jen přeci v chování lehce liší, ale stále má své sny a naděje. Přání. Tajné touhy, o kterých večer sní.
Je to až pro ně typické. Vidět, jak každý stává a opět usíná, chodí do a z práce domů, aby se vše mohlo opakovat. Aby ta práce pokračovala na další pomyslné úrovni s tím, že lidi hledají nový význam toho začarovaného kruhu. On ale ne, stereotyp byl odjakživa jeho největším nepřítelem. Takový ten zdroj jeho konstantní nevrlosti, která jej díkybohu udržuje - dle svého názoru - na zdravém procentu populace, jež si uvědomuje, jak na tom dnešní lidé jsou. Spíš bych to však přirovnal k existenciální krizi, kterou zastírá vlastním pohledem na svět. Skeptickým.

"No, nevadí. Zpátky k práci."
Na konci dne to končí stejně. Jeho nálada, která se přes den pohybovala kolem lehce vytočeného až po neutrální, by byla právě docela vyčerpaná. Vzdal by své každodenní marné pokusy o to, aby se nějak změnil, což je mimochodem nemožné už jen z toho důvodu, jak tvrdohlavý člověk to je, a odkráčel zpět do svého kouta. Do toho malého bytu, který je jako připomínkou toho, že opět nic neudělal. Stále je to ten stejný naivní člověk se zakalenou myslí, která čeká na očištění. Stále stojí na tom samém místě a bojí se pohnout, té hloubky pod ním. Odmítá se k tomu vracet.

Aries

22. srpna 2018 v 18:14 | Kai
"Hej, Cassie," ozval se hlas staršího muže naproti. Právě si řekl, že se posadí na stoličku a sám si vezme skleničku rumu, ačkoliv měl právě obsluhovat všechny hosty okolo. Bylo jich tedy pár, ale stále se mohl zúčastnit, pomoct mu a přestat mu říkat Cassie. Byl to Castor, jednoduše to měl na tom plastovém štítku tučným černým písmem. Muži, Luxovi, se zamlouvalo mu říkat zdrobnělinou. Jako holce. Zpočátku jej to iritovalo, ale časem svou snahu o nápravu musel vzdát. Byl jen rád, že spolu celkem vycházeli, on nedělal chyby a neotravoval ho, když nebylo potřeba, a nazpátek měl dobrou pověst u šéfa. Ty peníze se za těch několik měsíců docela hodily, byl přeci jen blíže k té zbrusu nové káře.

"Jo?" vyprskl ihned, málem strhl krásnou výlohu alkoholu, když se zběsile otáčel. Výraz druhého muže nevypadal dvakrát nadšený, když viděl jeho reakci. Mlčky se modlil.

"Tam Gal má žízeň, běž mu něco nalít," protočil očima a ukázal na muže, vlastně ani ukazovat nemusel. Znal jej moc dobře. Bylo těžké si jej nevšimnout, přeci jen vynikal v baru všech těch pěkně oblečených lidí, seděl vzadu, poblíž prázdného pódia. Sám u stolu pro dva. Navlečen byl v docela obnošeném kabátě, neobtěžoval si jej sundat. Vlasy měl do bíla, neupravené, úplně stejně jako to strniště, které mu obsazovalo tvář. Měl právo takhle vypadat, tak smutně a tajně. Každý to o něm musel vědět, vlastně spíše každý barman. Byla to ta výhoda, sedět u skleničky a povídat si s lidmi, slyšet příběhy a pomalu je skládat do sebe. On byl vlastním příběhem, kterým se nemohl pyšnit.

Pouze přikývl. Nic víc nepotřeboval, vzal tu levnou láhev whisky, dvě skleničky a šel ke svému zákazníkovi. Nikdo jiný tu už nebyl, většina lidí zde byla denními návštěvníky a poznala hlavního barmana. Toho Luxe, který byl před nimi jako ježíš. Osobně mu přišel docela chladný, vlastně to by bylo vše k té povaze. Chladný a arogantní, občas se ale našla kapka milosti. Prošel uličkou stolků, zamával na nějaké známé, které si dokázal za tři měsíce vytvořit, pak si jen přisedl k muži. Byl překvapen, jeho výraz byl zprvu uvolněný, když jej spatřil, pak se opět schoulil k mračení.
"Nechci to," mávl rukou, snad doufal, že jej tím vyžene. Neměl v plánu brzo odcházet.

"Na účet podniku," ušklebil se na něj, tak ho to učil Lux - první tři sklenky na účet podniku, zbytek z peněženky a máš všechno, co chceš vědět. Musel se usadit pohodlně, přeci jen zde byla šance, že by u něj strávil pár minut, na té kovové židli s koženým podsedákem, který byl příjemnější než jeho vlastní postel. Na skleněný stůl položil láhev, přímo doprostřed, ke každému z nich také i sklenici. Nehodlal pít, možná si pouze nalít. Jen potřeboval být kamarádský.

"Peníze mám," zamumlal tichým tónem, jeho zrak náhle dopadl na něj. Na pouhou setinu, pak se opět obrátil k prohlížení okolí. Nebýval tu často, měl raději menší bary, tam, kde jej neznali. Kdo by to také chtěl. Chodit někam, kam jej každý pohled bude soudit. Ty peníze neměl vydělané vlastním potem a s největší pravděpodobností patřily nějakému chudákovi z ulic, který se na něčem musel sjet. To ho Lux taky učil. Že nic tu není příjemný a nikdo není čistý - a jestli chce zapadnout, bude tak muset i jednat. Informace byly cenné, každý by dal cokoliv za to, aby dostal na kolena svého úhlavního nepřátele. A Gemini se ujistilo, že je dostane. Ať už v tom baru prvního patra, nebo klub v druhém. Každá žena, která zde tančila, každý muž, který sloužil, jednoduše všichni byli naučeni k tomu, aby mluvili. Proto si ho Lux vybral, byl mladý, chudý a docela i slušný, přesně pro některé typy osob.

"Tak proč ne?" Začal už nalívat, bylo docela pozdě, aby odmítl. To si i uvědomil, když se sklenice Gal ihned chopil. Potřeboval to, měl to v očích, potřeboval pryč, utéct. Alkohol ušel, nic jiného přeci neměl. Všichni věděli, že v tom nejel, možná by vám pár gramů prodal, ale sám si to nikdy nezkusil. Někde vevnitř byl docela slušný a čistý, ale to, co pokračovalo, byla jen zrůda. Taková ta zrůda, která vám zničí všechno, co máte jen pro své potěšení.

"Řekni svejmu Luxovi, že nic neceknu," odkašlal si, rukou se teď opíral o stůl. Ty rukavice jej bily do očí, přesně jak se říkalo. Kožené rukavice, stejně černé jako zbytek. Na chvíli musel přemýšlet nad tím, jestli to je vážně pravda. Musela být. Na krku měl to pěkné znaménko. Beran. Znamení Berana. Titěrné, ale všiml si toho, kdo by také ne. Většina těch lidí tu jedno měla a nejraději o tom nemluvila. Postavil se, z kapsy svých otrhaných džín vytáhl peněženku, na stole přistála padesátka.
"Blíženci to maj nejlehčí." Chopil se láhve a pomalu odcupital pryč, jednu ruku měl v kapse, tou druhou si držel své pití. S úsměvem na tváři si kráčel dál, to už možná jen proto, že se těšil na ten alkohol. Těšil se na to, až zmizí ta bolest, která jej trápí.

Rozhodl se další chvíli zůstat. Potřeboval přemýšlet, tak nějak si přiřazoval celý příběh k téhle osobě. Jediné. Nepřipadal mu na to, přeci jen to nebyl příběh nijak překrásný a neměl dobrý konec. Ostatně to nemá skoro žádný z těch příběhů poblíž.

Prý vyrůstal v docela nepříjemné společnosti. Táta byl dealer, odtud to všechno měl, máma byla chuděrou, která se dostala do špatné společnosti. Tak mu to říkala stará Pam, otravná ženská, s kterou jednou za týden měl skleničku. On jí dával alkohol, ona jemu informace. Znala Gala moc dobře, vyrůstala s ním bok po boku, v tom stejném starém baráku na kraji města. Kingsbridge, každý by si myslel, že to bude pěkné město. Nebylo. V mnohých ohledech nebylo, to zjistil docela nedávno - a musel přikývnout. Pod Gemini měl ochranu od všeho, co se odehrávalo venku. Peníze, ochrana, jídlo, více už nemohl chtít.

Gal zůstal u otce, když jeho matka zmizela. Nikdo nevěděl pořádně kam, jednoduše se už nevrátila, nechala za sebou všechny věci a prostě zmizela, pravděpodobně stále někde žije. Nemocná. Byli to blíženci, ona a její otec, tak to říkala Pam. Obdivoval její matku, odejít od druhého. Chtělo to odvahu.

Pamela toho už více říct nemohla, za prvé jí došel alkohol a za druhé už byla pryč. Její matka si v té době našla toho strašně bohatého muže a společně se přestěhovali do centra města. Gal byl minulostí, ona se začala věnovat své kariéře vládkyní světa a nejlepší prodavačky značkových kozaček. Byla tu ale Jenny, chodívala s ním do třídy, občas zašla do baru s tím, že hledá práci. Vždy jí nabídl skleničku a řekl docela jasnou věc - není dobrý pracovat v Gemini jako ženská. Hlavně ne jako taková slušná žena, která by se svou povahou a myslí mohla dostat daleko. Vždy spolu mluvili několik minut, než by se otočila na podpatku s tím, že se snad někdy zase ukáže. Teď už to byla spíš známá, která občas zašla na skleničku. Jeho školní léta nebyla dobrá. Chyběl, občas na chvíli zmizel, pak se objevil. Kolem posledního ročníku přestal chodit úplně. Nemusela mu být blízká, aby věděla, co zažívá. Nosil to na tváři, ten kamenný výraz, za kterým se skrývá něco. Emoce. Byl učen, aby to skrýval, aby bojoval. Stačilo vždy jen jedno slovo, jedna nadávka, aby se strhla bitka. To bylo jeho dětství. Záškoláctví a rvačky.

Dále je tam mezera. Jediný, kdo mohl mluvit, byl jeho otec a starý Fred, který si každé pátky chodil pro balíček. Jednou přišel, hledal Gala, odchytil si jej Lux a vytáhl z něj pár pěkných slov. Ke konci už to byl Gal, jel v tom docela brzo. Prvně jen tráva, pak už něco silnějšího, a když chytili jeho otce, dokázal to vše svést na něj.

Žil klidný život, to říkala Anna, jeho bývalá, kterou stále občas potká. Sedí na ulici a vyhlíží klienty, občas přijde na drink, když jí zbude nějaký dolar. Chodil ve stopách svého otce, našel si přítelkyni, dělal špinavé práce jen pro ni. Žili v tom starém bytě, který dříve patříval jeho rodičům, žili spokojeně. Docela. To bylo ještě před tím, než objevil alkohol, Gemini. Chodíval sem často, v dobách, kdy zde barmana dělal starý dobrý Theo, kterého později nahradil Lux. Je to jeho soused, a když se zastihnou, musí společně vyjít na balkón a trochu si popovídat, hlavně si ale zakouřit. Ukázal na tu budovu v dálce, cigaretu chopil mezi prsty a naklonil se blíže.
"Tam bydlel, ještě než to všechno shořelo."

Nedokázal ovládat svůj vztek, bylo to v noci. Vždy se vracel domů na mol, rozbil pár sklenic, trochu si zařval po své dívce. Občas uhodil, občas odešel strávit noc někam jinam. Tentokrát se ale bránila. Kopala a řvala, snažila se zavolat policii. A on byl vyděšený, tak moc vyděšený a naštvaný, že to udělal. Celý blbý byt skončil v plamenech. Takhle se s Theem seznámili. Byl na tom blbém balkóně, opět kouřil, když k tomu náhle došlo. Byl mezi prvními, kdo přiběhl, jediný beran, který věděl, co udělat. Nakonec to byl on, kdo ho zastavil. Vytáhl z toho hořícího bytu. Ale ona už byla pryč. Nechtěl o tom mluvit. Bylo vidět, že jej ta vzpomínka trápí. Vidět mrtvé a ohořelé tělo nevinné dívky. Možná proto mu zůstal nablízku, aby jej příště zastavil. Proto má také ty rukavice. Nedovolí mu to udělat znovu.

Možná proto měl ten výraz, proto obhlížel to pódium. Vždy si přála být tanečnicí a tančit jen pro něj.

Kam dál

Reklama